Miluju ten kus estetického skvostu, který nově zdobí náš obývací pokoj. Po několika letech tajného slintání nad obrazovkou počítače, kde jsem jej sledovala a dlouhého přemýšlení, zda nejde o pouhou rozmařilost, jsem se konečně stala jeho majitelkou. Rozhodla jsem se. Můj muž, ač se mu to zdálo jako zbytečný kup, nakonec souhlasil a řekl, že si jej zasloužím mít. Dost možná jsem široko daleko jedinou majitelkou takovéhoto luxusního koberce, který v mém oku dotváří dokonalou atmosféru našeho domova. Splnila jsem si jeden z mnoha snů. Úžasný pocit..
Je sobotní dopoledne. Jasné slunce, které září do oken našeho domu, dotváří dokonalou atmosféru kolem toho úžasného koberce. Když v tom někdo zvoní. Otevřu dveře, za nimi stojí má kamarádka. Vrací se z ranní procházky se psem. Přišla se domluvit na zítřejší výlet. A pak se to stalo.
Pes v nestřežené chvíli proběhl pod mýma nohama a jak kdyby to tušil, vzal to rovnou do obýváku, kam mají posledních pár dnů zakázaný vstup bez dozoru i moje děti. Tryskem běžím za ním a řvu, ať jde k noze, hlavně ať neleze na ten koberec. Kamarádka rychle zouvá boty a běží za mnou. Huláká něco o malým, chlupatým zmetkovi. A pak to přišlo. Malej, chlupatej zmetek si stoupl doprostřed koberce, chvíli si třel čumák o můj estetický kousek od známého dánského designéra, pak se začal dávit a já s vytřeštěnýma očima hleděla jak hodil obrovskou šavli.
A závěr? Chtěla jsem ten koberec vyhodit, ale muž mě přesvědčil, že teď jde o skutečný originál a ten flek, že mu dodává na dokonalosti.
Já jsem si díky tomu kusu textilu znovu připomněla, že dokonalost nemám v tom koberci, nýbrž ve svém muži.